Adaptační proces

Trénink je organizovaný proces ve kterém jsou tělo a mysl neustále vystavovány stresům různého objemu a intenzity. Schopnost sportovce přizpůsobit se tréninkové zátěži a soutěžím je stejně důležitá jako přizpůsobit se prostředí ve kterém žije. Vysoká úroveň výkonu je výsledkem mnoha let dobré plánovaného, metodického a náročného tréninku. Čím větší je míra adaptace na tréninkový proces, tím větší je potenciál pro vysokou úroveň výkonu. Níže vidíte rozpracovaný model pro zlepšení sportovce do následných sekvencí:   

Zvyšující se podnět (zátěž) ----- adaptace   =   zlepšení výkonnosti

Pokud je zatížení vždy na stejné úrovni, dojde k adaptaci v rané části tréninku, po nichž následuje stagnace bez jakéhokoliv dalšího zlepšení

Nedostatek podnětu -------  plošina ------- nedostatek zlepšení (stagnace výkonu)

Pokud je stimul nadměrný, sportovec nebude schopný se přizpůsobit a nastane proces maladaptace:  

Nadměrný podnět ------ maladaptace ------  pokles ve výkonu

Proto je cílem tréninku postupně a systematicky zvyšovat tréninkový stimul (intenzitu, objem, tréninkovou zátěž a frekvenci tréninku) k vyvolání lepší adaptace a v důsledku toho zlepšit výkon.

V zásadě platí, že velikost a rychlost adaptačních procesů závisí především na síle, trvání, frekvenci opakování, na druhu adaptačního podnětu, ale i na individuálních specifikách organizmu sportovce. V tréninkové praxi u mládeže se často opomíjí fakt, že k vyvolání adaptací u začátečníka bude dostačovat menší síla opakovaných podnětů, a naopak lze využít většího spektra těchto podnětů (nespecifických podnětů – tzv. všestranně zaměřeného tréninku). Proto je zvyšování trénovanosti takového organizmu jednodušším úkolem, než u již vysoce adaptovaného organizmu vrcholového sportovce.

Během prvních dvou týdnů nového tréninkového cyklu se tělo rychle adaptuje na nový podnět, v příštích několika týdnech bude síla stejného stimulu postupně adaptačně slábnout až skončí úplně po 6 týdnech

- 1. a 2. týden se nazývá rychlá adaptační fáze a 3. až 6. týden se nazývá fáze stabilizace         

- přibližně po 6 týdnech se může trénink navýšit jak int., tak objemem ale musí tomu předcházet fáze regenerační 

- 3. a 6. týden je velmi důležitý pro stabilizaci adaptace vyvolané po prvních dvou týdnech

Detréninkový proces 

Kdykoliv sportovec přestane trénovat nastoupí detrénikový proces, který způsobí snížení tréninkové adaptace, např. poloviční nárůst mitochondrií za 5 týdnů tréninku může být ztracen po 1 týdnu detréninku, vzhledem k tomu, že počet a hustota mitochondrií ovlivňuje vytrvalostní trénink, tak jeden týden výpadku je citelně znát.

Specifičnost adaptace

Protože adaptace je vysoce specifická pro daný typ tréninku, musí vycházet z energetických systému, které v daném sportu převládají a z dovedností a sportovních schopností, které daný sport vyžaduje. Čas potřebný k dosažení vysokého stupně adaptace závisí na komplexnosti dovedností a na fyziologické a psychologické obtížnosti sportu. Logicky, čím obtížnější a složitější sport, tím delší tréninkový čas potřebný k tomu, aby se lidské tělo adaptovalo.

Míra specifičnosti cvičení a individualizace

Tyto dvě zásady já považuju za důležité pro aplikaci do tréninku mládeže a dospělých. Zejména jejich pochopení se může projevit v jejich efektivitě.

Střídání specifických a nespecifických cvičení během tréninkového roku by mělo probíhat plánovaně. Nespecifická cvičení se využívají především v přípravném období a mezi soutěžemi naopak specifická cvičení se používají v závodním období. Všestranná (nespecifická) zaměření tréninku převažuje v počátečních etapách sportovní přípravy, zatímco specializovaná příprava bude převažovat v pozdějším věku. V této době má všestranně zaměřený trénink dostačující potenciál pro podporu rozvoje trénovanosti a sportovní výkonnosti. Jeho využívání je výhodné i z toho důvodu, že reaktivita organizmu na tréninkové podněty se s přibývající dobou jejich využívání snižuje. Proto také doba, po kterou lze efektivně využívat cvičení specializované přípravy v pozdějších letech je omezená. Z hlediska vztahu mezi oběma složkami tedy platí, že úroveň a možnosti specializovaného tréninku jsou limitovány úrovní všestranného rozvoje sportovců.  

Zásada specifičnosti

Specifičnost cvičení dlouhodobě přitahuje pozornost teorie i praxe tréninku. Problém spočívá v posouzení, nakolik jde o shodu (podobnost či odlišnost) příslušného cvičení s finální sportovní činností, tedy s pohybovým obsahem sportovní specializace v závodním provedení. Ve snaze o vyjádření specifičnosti jsme většinou odkázání na vizuální dojem a odhad. Obecně platí, že cvičení s vyšší mírou shody pohybového obsahu i metabolického zajištění se sportovní disciplínou má větší tréninkový efekt a vede k rychlejší adaptaci a zvyšování sportovní výkonnosti.

Malý, Dovalil (2016) rozlišují ve své knize škály cvičení z hledisky míry specifičnosti jsou v různých sportech různě podrobné a široké. Rámcově je však můžeme rozdělit následovně:

Závodní cvičení se v plném rozsahu shodují s provedením soutěžním (v obsahu a struktuře), děje se v tréninkových podmínkách, pohybový projev je zachován jako celek. Jsou komplexní povahy a slouží také k ověření „závodních“ podmínek

Speciální cvičení předpokládají vyšší až vysoký stupeň shody s obsahem a strukturou sportovní specializace. Cíleně a výběrově mají ovlivnit jednotlivé faktory sportovního výkonu, řeší se v nich dílčí úkoly. Tato cvičení jsou určována zvláštnostmi jednotlivých sportů.

Cvičení všeobecné rozvíjející jsou jako nespecifické prostředky od obsahu i struktury specializace vzdálené. Název se odvozuje od jedné z jejich hlavních funkcí, napomáhat celkovému rozvoji sportovce. Z toho plyne jejich podoba - jsou to prakticky doplňkově provozované sporty a jejich cvičení. Zaměřují se na celkový rozvoj svalstva, podporu srdečního a dýchacího systému, rozvoj koordinace, volní vlastnosti aj.

V tréninku se podle principů dlouhodobé koncepce tréninku i podle principů stavby ročního tréninkového cyklu aplikují všechny třídy cvičení.

V současné teorii tréninku bývá rozlišována především specificita metabolická, biomechanická, kinetická a kinematická a psychologická. Požadavek specificity je však třeba uplatňovat ve vztahu k tréninkové zkušenosti a trénovanosti (výkonnosti). U vyspělých sportovců je využívání specifického zatížení základním předpokladem zvyšování sportovní výkonnosti. V jejich tréninkovém procesu musíte využívat převážně cvičení obsahující vlastní sportovní dovednosti (technická, resp. technicko-taktická příprava) a cvičení shodná nebo podobná vzhledem k poloze těla a jeho segmentů, zapojenému svalstvu, směru, rozsahu, rychlosti, energetickému zabezpečení pohybu, intervalu odpočinku, ale i psychickým nárokům.

Individualizace

V souvislosti s uvedenými poznatky je vhodné upozornit na problematiku individualizace. Ta je obsažena v jedné ze specifických zásad (principů) sportovního tréninku a týká se nejen tréninku dospělých sportovců, jak bývá v praxi často chápáno, ale i tréninku mládeže. Individualizace je jednou z hlavních podmínek všestranného rozvoje osobnosti sportovce a využití jeho potenciálu. Uplatňuje se jak v kontextu dlouhodobé přípravy sportovců, tak při vylaďování sportovní formy a přípravě k soutěžím. Důvodem je skutečnost, že různé typy sportovců reagují na stejné zatížení odlišně. Zásada individualizace nachází své uplatnění, již v tréninku žákovských kategorií, zejména vzhledem k pravděpodobným odlišnostem v biologickém věku, ale také vzhledem k úrovni motorických či psychických předpokladů, motorické výkonnosti, zkušenostem apod. Trenér utvářející tréninkový plán se musí zaměřit na sportovcovy potřeby a předpoklady, na jeho silné a slabé stránky. Současně by měl zvážit schopnosti, potenciál a vlastnosti sportovce. Každý jedinec má fyziologické a psychologické vlastnosti jiné a to je potřeba vzít v úvahu při skladbě tréninkového plánu. Jednou z největších chyb trenérů je přebírání a aplikace tréninkových programů dospělých sportovců na mladé závodníky. Mladí sportovci ještě nejsou fyziologicky respektive psychicky, tak zdatní aby mohli náročné programy pro dospělé zvládat.

Autor: Michal Bednář